Genetická genealogie
Na podzim roku 2015 jsem od svých synů dostal zvláštní dárek – analýzu DNA pro genetickou genealogii. Konkrétně pro analýzu chromozomu Y na 26 markrech. Od výsledků jsem si sliboval doplnění svého rodokmenu, který čítá okolo 1000 osob a začíná okolo roku 1650.
Na rozdíl od rodokmenu, kterým jsem zmapoval své předky hlavně v otcovské linii Seberů na základě informací především z matrik, poskytuje analýzy chromozomu Y informace o otcovské linii bez ohledu na příjmení. Oba směry by se ideálně shodovaly, kdybychom si byli 100 % jistí, že otcové uvedení v matrikách jsou ve všech případech skutečnými biologickými otci. A to by byl odvážný předpoklad. Ale pokud by platil, měli by všichni Seberové – muži, kteří jsou v mém rodokmenu, stejný haplotyp, jako já.
A můj haplotyp byl genetickou laboratoří v nemocnici Na Bulovce stanoven jako:
J2b
V následujícím textu přiblížím princip genetické genealogie a závěry, které lze vyvodit z výsledku analýzy mé DNA.
Haploskupina je skupina haplotypů, což jsou kombinace alel odkazujících na různá místa daného chromozómu.
V genetice se zkoumají především haploskupiny chromozómu Y (Y-DNA) a mitochondriální DNA (mtDNA), které lze využít k analýze vývoje populací. Zatímco Y-DNA se přenáší výhradně v otcovské linii, mtDNA naopak výhradně v linii mateřské.
Každý dnešní žijící muž může díky Y-DNA vypátrat svůj původ k jedinému společnému genetickému praotci Adamovi, žijícímu asi před 100 tisíci lety ve východní Africe. Potomci tohoto jediného společného prapředka v čase postupně putovali z východní Afriky do celého světa.
Chromozom Y se dědí pouze z otce na syna. Má–li jedinec v 10. koleni 2048 předků, chromozom Y získal od toho jediného, který se nachází v otcovské linii. Jeho celková genetická výbava je ovšem pestrou směsí všech 2048 jedinců. Pokud dojde k mutaci na chromozomu Y, přenáší se vesele na syny, syny synů (pokud existují) a tak dále. Dnes jsou vědci schopni popsat různé mutace na chromozomu Y, které se vyskytují u lidí po celém světě. Níže v textu je seznam všech známých mutací lidského chromozomu Y a jejich uspořádání do vývojového stromu.
Osídlování světa
Kmen stromu představuje našeho společného předka. Podle počtu mutací se odhaduje, že tento předek žil před asi 100 000 lety. Tehdy pravděpodobně žila pouze malá skupina lidí velikosti tlupy a z ní pocházejí všichni současní muži na světě, bylo to v Africe (možná někde ve východní části). V Africe se proto nachází ty nejstarší větve stromu. Dnes se těžko odhaduje, jak se v nejstarších dobách vyvíjela lidská populace. Mohlo zde existovat více větví mutačních linií, avšak jejich nositelé vymřeli. Během desítek tisíc let jistě docházelo k mnoha etnickým přesunům. Do dneška se dochovaly dvě části africké mutační linie: M91 a M60 (odvozená od M42). M60 se dnes nachází nejvíce na východě střední Afriky, M91 spíše na západě a jihu.
Mnohem lépe se rekonstruuje pohyb etnik mimo Afriku. Jedná se totiž o větší a složitější území a doba, po kterou se zde člověk pohybuje, není ve srovnání s Afrikou tak velká.
Nastává otázka, kdo a kdy jako první opustil Afriku. První velká migrační vlna prošla pravděpodobně jižním spojem Afriky a arabského poloostrova a pokračovala podél pobřeží dále na východ. Celá událost se odehrávala někdy před 50-60 tisíci lety. Tito první mimoafričtí lidé byli nositelé mutace M216 a jako lovci a sběrači byli velmi mobilní. Brzy se tedy dostali až do východní Asie a postupovali dále indonéským souostrovím až do Austrálie. Tam dorazili někdy před 50 000 lety. V těchto dobách byla hladina moře kvůli mocnému pevninskému zalednění nižší asi o 120 metrů, ale ani to nestačilo na suchozemské spojení Indočíny a Austrálie. Je tedy evidentní, že tehdejší lidé si již museli umět poradit s překonáváním větších vzdáleností po moři. Brzy po této migraci následovala z Afriky další, tentokrát to byli nositelé mutační linie M174. Ti postupovali také na východ, směrem do Asie, ovšem volili severnější cestu a brzy se dostali až do Číny a jihovýchodní Sibiře (byli zřejmě lépe přizpůsobeni chladnějšímu počasí). Někteří vědci se domnívají, že obě vlny opustily Afriku společně. Proti tomu ovšem hovoří fakt, že v Austrálii se nachází pouze mutace M216, zatímco v Tibetu a na ostrově Hokaidó (poslední útočiště prvních obyvatel Asie) se vyskytuje převážně mutace M174 s asi 15 procentní příměsí M216. Tomu by spíše odpovídal scénář, kdy druhá migrační vlna M174 cestou do střední Asie do sebe nabrala trochu předchozí M216.
Z archeologie jsou však známy nálezy druhu Homo sapiens sapiens z přední Asie starší než oněch 60 tisíc let. Mohlo se jednat o nějakou předchozí migrační vlnu, jejíž nositelé později vymřeli nebo byli vyhubeni.
Zhruba před 40 000 lety dochází k mírnému oteplení Země, ledovce začínají ustupovat a nastává doba nestálého, ale teplejšího klimatu. To možná pomohlo k nástupu nového migračního proudu z Afriky do Asie. Tentokrát se jedná o typ M89 odvozený od M168. Ten získává převahu v celé přední Asii a rozšiřuje se dále na východ, kde se z něj vyvíjí další mutační linie M9. Ta se šíří dále na východ, zatímco M89 zůstává v přední Asii a možná jako první proniká do Evropy. Dodnes se v Evropské populaci zachovalo pouze 0,2% M89.
Další události mimo Afriku se odehrávaly zcela v režii následníků linie M89. Ti téměř smazávají původní obyvatele Asie. Typy M174 a M216 se ve větším množství zachovaly pouze ve vysokých horách (Tibeťané) nebo na odlehlých ostrovech (Ainové na Hokaidu). Zřejmě někde v Uzbekistánu se z M9 vyděluje M45, jejíž větev M3 jako první proniká Sibiří do Ameriky (asi před 30 000 lety). Další větev M173 odpojená od M45 proniká před 30 000 lety kazašskými stepmi do Evropy a smazává předchozí M98. Na blízkém východě se prosazuje další následník M89 – M170.
Jsme v době zhruba před 20 000 lety, možná někde v Mandžusku vzniká z M9 typicky čínská mutace M214, která později zcela zaplňuje celý jihovýchod Asie. M9 se dostává až na novou Guineu a do Austrálie. Na Nové Guinei dává vzniknout unikátnímu typu M4. Spekuluje se, že právě tato migrační vlna přinesla do Austrálie psa dinga.
Jak se zdá, v Americe se tou dobou šíří pouze a jedině skupina M3, to se příliš nelíbí antropologům, kteří ve vykopávkách pozůstatků pradávných Američanů nacházejí mnohem větší morfologickou variabilitu, než jaká tu panuje dnes. Je tedy možné, že do Ameriky pronikaly i jiné skupiny (spekuluje se hlavně o M216, kvůli antropologické podobnosti japonských Ainů a ostatcích záhadného Kennewického muže). Tyto jiné skupiny evidentně buď musely vymřít, nebo byly vyhubeny, aniž by po sobě zanechaly genetický odkaz u nám známých indiánů.
Mezi 20 a 10 tisíci lety došlo k vrcholu doby ledové. Počet lidí výrazně poklesl, a pokud dochází k nějakým migracím, je to většinou ústup na jih za teplem. (Na tom zřejmě nejvíce vytěžila větev M214, která se výrazně prosazuje na jih od svého vzniku).
S ústupem poslední doby ledové začíná nová éra lidstva. Do Ameriky brzy proniká skupina z linie M173 (ti se koncem doby ledové odvážně pohybovali velmi blízko ledovce po celé Eurasii). Jsou to mluvčí jazyků Na-Dene a bývají spojováni s nástupem kultury Clivis v severní Americe před 10 000 lety. Do Evropy a západní Asie proniká skupina M172 (současná J2) odvozená od M89 a přináší s sebou znalost zemědělství. Často bývá spojována s expanzí indoevropštiny, to je však velmi nepravděpodobné. Jak se ukazuje, ona expanze není tak výrazná (také vzhledem k usedlému způsoby života zemědělců), navíc jazyková situace v této skupině nebyla určitě tak jednoznačná. Je dost možné, že tito lidé mluvili jak jazyky kartvelianskými (churijština, urartejšitna, či dnešní gruzínština), tak jazyky podobnými elamštině (ta se dnes řadí k afroasijské rodině), je možné že měli i cosi společného s jazyky drávidskými. Situace v přední a ve střední Asii je v tomto směru velmi nepřehledná, mísí se zde různé jazyky i různé větve Y-chromozomálního stromu. Ve střední Asii je dnes nejvyšší genetická různorodost obyvatelstva.
V Číně se prosazuje větev M122. Ta bývá spojována s lidmi, kteří ovládli pěstování rýže. Její otcovská M175 proniká na sever, jih i západ od Číny. Brzy dominuje na Korejském poloostrově a zhruba před 3000 lety se dostává i do Japonska jako kultura Yayoi, kde se mísí s původními Ainy (M174).
Před 6000 lety dochází k velké mořské expanzi národů žijících na Taiwanu a možná i na jihovýchodě Číny, ti se dostávají na Filipíny, do Indonésie, na sever Nové Guinei a všude nahrazují předchozí početně slabé obyvatelstvo. V následných pozdějších migračních vlnách pronikají až do Polynésie, na Nový Zéland ale také na Madagaskar. Všude prosazují svoji řeč, a tak se dnes od Madagaskaru přes Indodésii až po Hawai mluví jazyky patřícími do Austronéské jazykové rodiny, která má původ v jihovýchodní Číně a snad i na Taiwanu. Co se týče chromozomu Y, obsahuje toto etnikum starší linie M9 ale i novější M175 a také od ní odvozenou M122.
Před 5000 možná i více lety odkudsi z Kazachstánu nebo Ukrajiny, pronikají do všech stran pastevci, kteří pravděpodobně jako první zkrotili koně. Dostávají se až do Ujgurské oblasti na sever od Tibetu, do severní Indie, Pákistánu a východního Íránu. Objevují se však také v Evropě a to hlavně v severních polských a německých nížinách, ale také v Uherské kotlině a v Podunají. Jsou to nositelé mutační linie M17, která je odvozená od M173, a zcela jistě jsou to právě oni, kteří přináší indoevropský jazyk a prosazují ho i do oblastí, které geneticky příliš neovlivnili.
Před 4 nebo možná i 5 tisíci lety dochází k výrazné migraci lidí skupiny LLY22, ta musela dosud přežívat někde mezi jižním Uralem a pohořím Altaj, je vlastně jakýmsi doposud méně úspěšným bratříčkem čínské M175. Nyní se však celkem rychle prosazuje po celé Sibiři (na úkor předchozí M173 a M170) a před 3500 lety proniká až na severovýchod Evropy, tam se dodnes mluví uralskými jazyky (laponština, finština, estonština, ...), které byly vlastní tomuto etniku. Jiná část později proniká jako jedna z posledních předkolumbovských migrací do severní Ameriky. Jsou to Eskymáci a Aleuťané. Jejich řeč je mnohem více ovlivněna původními obyvateli subpolárních oblastí východní Sibiře a severní Ameriky - mluvčími jazykové skupiny Na-Dene (typ M173), a tak je jejich jazyková příbuznost s uralskými jazyky dnes jen málo výrazná.
Před 3000 lety také začíná expanze afrických pastevců. Jsou to mluvčí jazyků Bantu, patří k linii M96 a jejich původ je kladen do východní Afriky. Velmi rychle mění etnické složení jižní části černého kontinentu a původní obyvatele starobylých linií M91 a M60 zatlačují do hloubi pralesů.
O jednu z posledních velkých expanzí se postarala skupina z linie M216. Nositelé této mutační linie patřili mezi první obyvatele Asie již někdy před 50 000 lety, později byli zatlačeni do nehostinných oblastí nebo asimilováni nově příchozími - vesměs etnikem nějaké větve odvozené od M9. Jen skupina, přežívající kdesi v Altaji nebo v Mongolsku, se znovu dostala na výsluní. Zhruba před 3000 lety se začínají objevovat první nájezdy nomádů, kteří patří do linie M216. Jsou to příslušníci takzvaných altajských národů – Hunové, Avaři, Mongolové, Turci, Chazaři, Mandžuové, Kazaši, Ujguři, původní neslovanští Bulhaři a mnozí další, kteří hrozili svými ničivými nájezdy už v historických dobách (jenom Evenkové jakoby si spletli směr a pronikají do východní Sibiře). Altajské jazyky jsou velmi vzdáleně podobné jazykům Uralským (to dokládá původ ve společné oblasti v okolí Altaje). Tato poslední velká migrace, odehrávající se v mnoha vlnách, v hrubých rysech završila celkový etnický obraz
Osidlování Evropy
Nejstaršími obecně známými hominidy na evropském kontinentu jsou neandrtálci, Homo neanderthalensis. Jak ukazují nálezy ze španělské Atapuercy, jejich předkové osídlili Evropu již nejméně před 800 000 lety. Vědci jim přidělili název Homo antecessor ( člověk-průkopník ). Před přibližně 600 000 lety se Homo antecessor vyvinul v nový druh, člověka z Heidelbergu (Homo heidelbergensis), který byl v Evropě záhy konfrontován s prudkými klimatickými výkyvy dob ledových. Před 250 000 lety, na vrcholu tzv. mindelského (elsterského) glaciálu, se heidelbergští lidé začali proměňovat na arkticky adaptované neandrtálce. Ve své typické podobě se neandrtálci vynořují na konci dalšího (risského/saalského) glaciálu před 130 000 lety. Jednalo se o značně muskulární, zhruba 165 cm vysoké hominidy s robustními kostmi a podsaditým, kvadratickým tvarem těla s velmi krátkými končetinami, jež maximálně snižoval tělesný povrch a tím zabraňoval nadměrným ztrátám tepla. Na základě studia zachovalé DNA také víme, že neandrtálci měli světlou pleť a vyskytovali se mezi nimi i jedinci s ryšavými vlasy. A rozhodně nešlo o žádné neotesané opolidi; objem jejich mozkovny se v průměru pohyboval na nejvyšší úrovni rozpětí u současných lidských populací.
Charakteristickým rysem provázejícím neandrtálce je „mousterská kultura“ (mousterien) s tzv. „levalloiskou“ technikou výroby nástrojů, která dokázala sofistikovaně opracovávat i drobné úštěpy od kamenného jádra, jež byly v předešlém období pouze výrobním odpadem. Na konci středního paleolitu se v souvislosti s neandrtálci setkáváme i s prvními pohřby, z nichž nejvíce proslul ten údajně „květinový“ z iráckého Šanidaru, který obsahoval kostru člověka stiženého mnoha zraněními a dokonce s amputovanou rukou. To dokazuje, že se neandrtálci starali o své blízké a způsob jejich myšlení byl vpravdě lidský. Je docela možné, že pokud by jejich evoluce probíhala nerušeně až do začátku nového interglaciálu, mohli by se stát tvůrci civilizace podobné té naší.
K tomu však nedošlo, protože jim před 40 000 lety zkřížili cestu draví afričtí vetřelci. Jak ukazují poslední genetické výzkumy, v průběhu teplého eemského interglaciálu před 114-131 000 lety pronikli neandrtálci až do střední Asie, a to mnohem dále, než se ještě donedávna soudilo. Za nejvýchodněji položené naleziště neandrtálců byla dosud považována jeskyně Tešik-Taš v Uzbekistánu, kde byly ve 30. letech 20. století objeveny pozůstatky neandrtálského dítěte staré asi 70 000 let. Analýza DNA z přibližně 30-38 000 let staré kostry v Okladnikově jeskyni v Altajském pohoří však ukázala, že nenáleží moderním lidem, nýbrž neandrtálcům. Do tohoto obrázku zapadá nález archeologické lokality s rysy mousterienu na dolním toku Jeniseje, která byla datovaná na stáří 125 000 let. Před cca 70 000 lety, kdy došlo k dramatickému ochlazení, okupují neandrtálci i Přední Východ
Po desítkách let archeologických spekulací došlo díky pokrokům populační genetiky k obrovskému posunu v chápání původu nejstarších moderních lidí v Evropě. Nejstarší stopy prvních sapientních kolonistů lze spojit s nehomogenním komplexem „přechodných“ nebo také „proto-aurignackých“ kultur, které se před cca 45 000 lety šíří ve Středomoří a na Balkáně, a archeologové se k nim v poslední době snaží hledat paralely v levantském komplexu ahmarien. Bohužel, nálezy těchto kultur buď nedoprovázejí žádné kosterní pozůstatky, nebo jsou tak torzovité, že jejich klasifikace není možná. Přesto pro myšlenku tak časného příchodu moderního člověka do Evropy najdeme podpůrný důkaz v genofondu dnešních Evropanů, jímž jsou velmi staré ženské haploskupiny U5 a K, pocházející ze stejného kořene UK. Kromě toho byly nedávno na proslulém ruském nalezišti Kostěnki na Donu objeveny 40 000 let staré doklady osídlení, o jehož vztahu k Homo sapiens nemají ruští archeologové žádných pochyb.
I když tvůrci kultur starého „proto-aurignacienu“ záhy pronikli až do jižní Francie a severního Španělska, ještě nebyli schopni vytlačit neandrtálce z celé Evropy. K počátku zásadního zlomu dochází před cca 36 500 lety, kdy proto-aurignacien nahrazují výrazně odlišné technologie „klasického aurignacienu“, které náhle jakoby „spadly z nebe“ bez návaznosti na starší podloží. Slibnou nápovědu k vyřešení tohoto problému ovšem přinesly na konci 90. let studie mužského Y-chromozomu. Ačkoli mnozí vědci se stále domnívají, že klasický aurignacien vznikl v západní části Evropy a postupně se šířil na východ, jasné je, že do Evropy někdy v této době museli přijít reprezentanti moderních lidí z daleké Střední Asie, kteří byli nositeli Y-haploskupiny R1. Ta pochází ze stejného kořene P jako linie Q, jež drtivě převažují u dnešních amerických Indiánů a Eskymáků. Středoasijský původ aurignacienu v posledních letech stále silněji podporují i archeologické výzkumy.
V Evropě se záhy po předpokládaném příchodu nositelů R1 a nástupu klasického aurignacienu konečně začínáme setkávat s prvními spolehlivými kosterními doklady moderních lidí, které antropologové označují jako „cromagnonce“. Nejstarším z těchto nálezů je čelist z Peştera cu Oase v jihozápadním Rumunsku, která byla datována do doby před 35 000 lety. V ostrém kontrastu s neandrtálci byli cromagnonci vysokých (180 cm), štíhlých postav s dlouhými končetinami, které ještě nesly stopy adaptace na horké podnebí Afriky.
Přibližně před 29 000 lety nám data získaná z grónských ledovců signalizují nástup přechodného oteplení, které je sprovázeno šířením dalšího významného kulturního komplexu označovaného jako „gravettien“. Nositele gravettienu není třeba blíže představovat; patřili k nim totiž dobře známí „lovci mamutů“ z Dolních Věstonic a Předmostí u Přerova. Díky moderním genetickým výzkumům můžeme odtušit, že gravettští lovci byli zcela jiného původu než cromagnonci. Do Evropy totiž téměř jistě přinesli Y-haploskupinu I a ženskou linii HV, jež mají svůj původ někde v severní části Arabského poloostrova. Příchod gravettienu se kromě nových kulturních rysů markantně projevuje i antropologicky: Vedle rabiátsky vyhlížejících lebek cromagnonců se objevují dlouholebé, harmonicky působící typy s dlouhým obličejem, které antropologové označují jako „typ Brno“ (Brünn).
V této době se už ovšem chýlily k soumraku poslední dny neandrtálců. Nejmladší stopy mousteriénu a neandrtálských koster nacházíme porůznu ve Španělsku a ve východní Evropě před 28-30 000 lety. Vůbec poslední neandrtálští mohykáni přežívali v jeskynním systému kolem Gibraltaru možná ještě před 24 000 lety. Osvětlení záhady, proč došlo k vyhynutí neandrtálců, není až tak těžké. Biologům je dobře známo, že dva poddruhy téhož druhu se na stejném území nesnášejí, protože bojují o stejné zdroje potravy, takže po určité době převládne pouze jeden z nich. Bylo předneseno mnoho teorií, které se snažily objasnit, proč tím slabším v tomto konkurenčním boji byli neandrtálci, vynikající lovci, kteří byli po stovky tisíc let perfektně adaptovaní na nestálé a převážně nevlídné klima severní polokoule. Tím nejjednodušším vysvětlením však může být docela prostě početní převaha. Třetí, gravettská migrační vlna moderního člověka v relativně krátkém sledu byla už jen konečným hřebíčkem do neandrtálské rakve.
Když před 27 500 lety začaly teploty na severní polokouli znovu klesat, netušili tehdejší evropští lovci mamutů, že budou muset projít podobnou zatěžkávací zkouškou, jakou už několikrát před nimi prošli neandrtálci a jejich předkové. Genetické výzkumy nám umožnily odhalit, že paleolitičtí Evropané se v této době převážně uchýlili do tří hlavních, geograficky separovaných „útočišť“ (refugií), v nichž v průběhu tisíců let převládly tři různé linie jakýchsi „klanových praotců“: v tzv. franko-kantabrijském refugiu v jižní Francii a severním Španělsku to byla linie R1b1c, mezi dědici gravettských kultur kolem adriatického pobřeží Y-haploskupina I1b1, a ve východní Evropě Y-haploskupina R1a1. Zajímavé je, že navzdory výrazné odlišnosti těchto refugií po stránce Y-haploskupin byla distribuce jejich ženských haploskupin (které nepodléhají tak snadno genetickému driftu dominantního jedince), velice podobná. Znamená to, že už během doby ledové byli moderní lidé v Evropě víceméně rovnoměrně promícháni.
V průběhu následujících tisíciletí docházelo v evropském klimatu k nepravidelným oscilacím, přičemž zásadní zlom přišel před 14 500 lety s nástupem interstadiálu Bölling/Allerd, kdy teplota během několika staletí dramaticky stoupla prakticky na dnešní úroveň. To se brzy odrazilo na demografii lidu ve franko-kantabrijském refugiu, který byl tehdy tvůrcem kultury známé pod názvem „magdalenien“. Magdalénští „lovci sobů“ (jak bývají často přezdíváni pro svou preferenci sobů v jídelníčku) se velmi rychle šíří ve středozápadní Evropě a kolem roku 12 000 př. Kr. jsou doloženi i na našem území. K velkému překvapení rozehřátých magdalénců se však ledovec jen tak nechtěl vzdát; po teplém Bölling/Allerdu následoval drsný „Mladší Dryas“, způsobený zřejmě dopadem meteoritu v Severní Americe. Tyto prudké teplotní výkyvy se ukázaly být fatální pro veškerou megafaunu Evropy; mizí mamut, srstnatý nosorožec, jelen megaloceros, jeskynní medvěd, hyena i jeskynní lev. Lidé se museli přeorientovat na lov drobnějších kopytníků, zajíců a ptáků, což se odrazilo i v přechodu k drobným mikrolitickým industriím, jež byly vhodnější při lovu menších zvířat (nástup tzv. mezolitu). Soudě podle dat z grónských ledovců, dnešních hodnot dosáhly teploty až kolem roku 8300 př. Kr.
Z rozšíření „refugiálních markerů“ R1b1c, R1a1 a I je víceméně zjevné, že základní rysy evropské genetické mapy vznikly už v průběhu několika málo tisíc let po böllingallerdském oteplení. Východní hranice hustého výskytu R1b1c kupříkladu velmi dobře odpovídá nejzazšímu rozšíření magdalénské kultury. Distribuce R1a1 tvoří takřka přesně zrcadlový protipól R1b, s dominancí ve východní Evropě. Nejpozději v 5. tisíciletí př. Kr. dospěli Východoevropané k ochočení koně a díky tomu se v průběhu 3. a 2. tisíciletí př. Kr. šíří R1a1 s expanzi Tocharů a Árjů do Střední Asie a později dokonce až na Přední Východ a do Indie. V historické době posílili postavení R1a1 ve střední a jihovýchodní Evropě Slované. Balkánská Y-haploskupina I1b1 se sice ze svého glaciálního refugia příliš nevzdálila a dnes je koncentrována u obyvatel Dinárských Alp, nicméně její sesterské větve I1a a I1b2, pocházející zřejmě z nějaké blíže neznámé pozdněgravettské skupiny v západní Evropě, byly mezi prvními, které dorazily na severoevropské pobřeží vyklizené ledovcem. I1a je dnes vůbec nejvíce rozšířenou Y-haploskupinou ve Skandinávii. V období neolitu přispěli do evropského genofondu také maloasijští zemědělci (Y-haploskupiny J2, G2 a anatolská větev R1b1c, mtDNA haploskupiny J a T1) a v době bronzové připlula z Levanty do Řecka linie E3b1, jež má hluboké kořeny až v dnešní Etiopii. I když na jižním Balkánu a v jižní Itálii tvoří linie těchto neolitiků dobrou polovinu všech mužských haploskupin, ve zbytku Evropy nebyl jejich vliv tak výrazný. Odhaduje se, že zhruba 80% všech současných Evropanů odvozuje svůj původ od paleolitických lovců z glaciálních refugií.
Blíže k J2b – mé haploskupině
Skupiny vycházející z haploskupiny F (kam patří také J2b) se vyskytují u 90% veškeré světové populace, avšak téměř výlučně mimo oblast subsaharské Afriky. Mutace IJ odpovídá migrační vlně z Blízkého Východu nebo Západní Asie (před cca 30 000 lety), kdy se do Evropy rozšířila gravettská kultura (gravettien).
Haploskupina Y-chromozomu J definovaná mutací M304 vznikla přibližně před 30 000 lety na Blízkém východě v takzvané „kolébce civilizace“. V této oblasti došlo ke zrodu nových technologií, které měly za následek přechod lovců-sběračů k zemědělsky orientované společnosti. To dále vedlo k usedlému způsobu života a vzniku prvních měst. Haploskupina J se rozdělila na podskupiny J1 (před 10 000 lety) a J2 (před 18 500 ± 3 500 lety).
Haploskupina Y-chromozomu J2 (definovaná mutací M172) je často spojována s rozšiřováním zemědělství z oblasti Mezopotámie, Egypta, východního pobřeží Středozemního moře a Anatolie (západní výspa Asijské části Turecka). Toto spojení je podporováno stářím haploskupiny (18 500 +/- 3 500 tisíc let), které je velmi blízko počátkům neolitické kultury, za jejíž centrum je považována Západní Asie a Jihovýchodní Evropa.
Haploskupina J2 se velmi často vyskytuje v Kavkazském regionu, Řecku a Itálii, v Libanonu a Turecku. Pomocí specifických mutací ji můžeme dále rozdělit na podskupiny J2a a J2b. Podskupina J2a je spojována s řeckou post-neolitickou kolonizací Evropy. Této hypotéze poměrně dobře odpovídá mapa současného rozšíření haploskupiny J2 a mapa antických řeckých kolonií.
Podskupina J2b se na rozdíl od J2a váže spíše na neolitické a eneolitické kultury jihovýchodní Evropy. J2b se vyskytuje zejména na Balkáně, ve střední Evropě a Itálii, což přibližně odpovídá rozsahu kultury evropské doby měděné neboli eneolitu.
Itálie patří mezi země s nejvyšším výskytem J2 a tato haploskupina byla také určena u kosterních pozůstatků Etrusků. Turecko také patří k zemím s velkým zastoupením J2 populace, kdy přibližně 25% tureckých mužů má tuto haploskupinu. V Turecku je dále výrazně zastoupena i podskupina J1 a spolu s J2 je rozšířena u třetiny Turecké populace.
J2 nacházíme také u Židů a Arabů, ale i Kurdů a ostatních populací Středního východu. Pro moderní populace Středního východu je pak typické (zvláště pro arabsky mluvící), že mají vyšší frekvenci výskytu příbuzné haploskupiny J1, zatímco většinu zástupců J2 nacházíme v Evropě a Indii.
K haploskupině J2 náleží jedna čtvrtina Valachů (izolované komunity lidí hovořící románskými jazyky žijící na Balkáně), což je významně více než je v Makedonii a severním Řecku běžné. Tato genetická příslušnost v kombinaci s tím, že tito lidé hovoří jazyky, které se vyvinuly z latiny, poukazuje na románský nebo italský původ Valachů oproti ostatním balkánským etnickým skupinám.
Před 15 tisíci lety začal ledovec ze severní Evropy ustupovat. Tou dobou dochází na předním východě k objevu zemědělství a populační exploze s tím způsobená dosahuje do jihovýchodní Evropy. Nositelé zemědělství byli velmi pravděpodobně lidé s mutací M172 (tedy J2). Jakým asi mluvili jazykem? Velmi pravděpodobně patřil do nostratické skupiny.
V průběhu let 8000 - 3000 před Kristem se zemědělství rozšířilo prakticky po celé Evropě a vedlo k prudkému nárůstu počtu obyvatel. Z archeologie známe celou řadu kultur, odlišovaných podle keramiky, kterou zemědělci vyráběli.
Před více než 9000 lety dochází na jihovýchodním Balkáně k míšení prvních zemědělců (J2) z jihovýchodu s lovci a sběrači žijícími na Balkánu (typ 170). Tento smíšený typ pravděpodobně brzy ovládl mořeplavbu a expandoval do celého středomoří. Je dost možné, že souvisí s lidem „kardiové keramiky“ (podle otisku mušlí srdcovek na keramice). Kombinace obou typů je častá v Itálii, východním Španělsku, v Chorvatsku a na všech středomořských ostrovech. Na Sardinii je velmi častá téměř unikátní mutace M26, která je odvozena od "balkánské" M170.
Na severu Evropy po mutaci J2 není prakticky ani stopy. Zemědělství se tam tedy nešířilo stěhováním lidí, ale získáváním znalostí. Zůstává nezodpovězeno, jakého původu byli lidé známé lineární keramiky, kteří přinesli zemědělství do střední Evropy v 6. tisíciletí před Kristem a později byli vytlačeni lidmi ze severu a západu. Pravděpodobně patřili z převážné většiny ke skupině s mutací M170.
V průběhu let 6000-3000 před Kristem žila Evropa v relativním klidu etnicky rozdělena na západ (M173), severovýchod (M170), smíšený typ M170+M173 ve střední a jihovýchodní Evropě, středomoří a jihovýchodní Balkán obýval smíšený typ M172 + M170 + M173. Protože lidé již žili usedlým zemědělským životem, nedocházelo k příliš výraznému pohyby obyvatel. Jakými jazyky jednotlivé skupiny mluvily? Západní skupina bezpochyby jazykem podobným dávné Iberštině, která je předchůdkyní dnešní Baskitštiny. Severovýchodní skupina byla později zcela smazána Indoevropany a Finskými národy. Někteří lingvisté hledají v různých indoevropských jazycích jejich prapůvodní substrát. Například slovo Volk – lidé v němčině je předindoevropského původu, a proto se předchůdcům Germánů, žijícím na severu Evropy, říká Volkové. Hodně předindoevropských slov má také Albánština. V oblasti středomoří se dostáváme téměř k hranicím psané historie. Zápisy v neindoevropských jazycích se zachovaly na Krétě - Lineární písmo A - horký kandidát na jeden z jazyků středomořské etnické skupiny, kterým se psalo již před 4 500 lety, zůstává dodnes ovšem nerozluštěn. Mnohem lépe známe Etruštinu - ta sdílí mnohá slova s neindoevropským substrátem pozdějších jazyku Maloasijských Chetitů a Luvijců. Některá z těchto slov a některé gramatické konstrukce jsou vzdáleně podobné dnešní Gruzínštině. Gruzínštině je podobná také Urartejština a Churijština, kterými se tehdy mluvilo na většině území Malé Asie. Je tedy dost možné, že lidé typu M172 - nositelé zemědělství mluvili jazykem, který by byl podobný Kartveliánské jazykové rodině (Kartveli – gruzínsky Gruzínština).
V České republice je haploskupina J2 také zastoupena a detekujeme ji u přibližně 7% mužů.
Mezi známé osobnosti s Y-haploskupinou J2 patří finanční dynastie Rothschildů. Již stovky let byli a jsou činní v mnoha ekonomických a hospodářských oblastech, například v investičním bankovnictví a vinařství. Původem jsou Rotschildové němečtí aškenázští Židé z Frankfurtu nad Mohanem, v 18. století rozšířili své aktivity po celé Evropě a některým z nich byly uděleny rakouské a britské šlechtické tituly. Další známou osobností příslušící k této haploskupině je sir John Anthony Pople, teoretický chemik, který v roce 1998 obdržel Nobelovu cenu za chemii.