Stručná historie dolnolutyňského panství
Lutyně, Dětmarovice, Rychvald, Záblatí a Věřňovice vznikly pravděpodobně v letech 1210 - 1229, kdy těšínští benediktýni zpřístupnili západní a severozápadní část Těšínska. V následujících 70-ti letech potom zřejmě došlo k rychlému osídlování, protože v soupisu biskupských desátků z roku 1305 je Dolní Lutyně poprvé zmíněná jako ves Luthia se 72 lány (grunty). Což je poměrně vysoké číslo. Pro srovnání - ve stejné době měly Dětmarovice 38 lánů, Rychvald 41lánů, Skřečoň 6 lánů. Ves byla původně knížecí, ale kníže Přemek ji prodal roku 1365 za 400 hřiven stříbra Paškovi z Barutswerde. Tehdy už byla rozdělena na Německou a Polskou.
Po husitských válkách byla vesnice spolu s mnoha dalšími v okolí věnem kněžky Ofky, po níž dědil roku 1447 kníže Bolko. Po jeho smrti patřilo panství jeho ženě Anně až do roku 1490. Dalšími majiteli byli pravděpodobně Jan z Lutyně, po něm Jiří Liška. Roku 1572 koupil mimo další vesnice obě Lutyně Václav Cikán ze Slupska a přiřadil je k svobodnému panství fryštátskému. Dalšími majiteli byli postupně Kašpar starší Vlček z Dobrozemice, Hanuš Geraltovský z Geraltovic, Jan Pražma z Bílkova, Jan Jindřich hrabě Šlik, Jindřich Vilém hrabě Šlik, Alžběta Maximiliana svobodná paní z Drahotuš, a po její smrti roku 1700 Německou Lutyni zdědil její manžel František hrabě Taafe. Rod hrabat Taafe pak vlastnil Lutyni až do roku 1792, kdy ji Rudolf hrabě Taafe prodal hraběti Larischovi, majiteli Karviné. Mezitím ale nechali postavit roku 1746 kostel. Od roku 1792 až do pozemkové reformy v letech 1924-1927 vlastnil Lutyni rod hrabat Larisch - Monnich. Od roku 1864 je Dolní Lutyně samostatnou obcí.
Jak šel čas a měnili se majitelé i politická situace, měnilo se i užívané jméno vesnice. Při svém pátrání jsem se setkal s označením Teuto Lutynia, Lutuna, Luthina, Deutcheleuten, Německá Lutyně. Kromě toho se průběžně měnil dosah území obce. Zpočátku byly součástí obce Skřečoň a Nová Ves, které dnes patří k Bohumínu, Dětmarovice, které jsou dnes samostatnou obcí, Polská Lutyně (později Horní), která je dnes součástí Orlové.
Složitá byla situace i co do církevního rozdělení. Zjednodušeně lze říct, že v období, které lze rodopisně mapovat, patřila Lutyně do Vratislavské diecéze.